Sám raději zůstanu u sezení blíže k peklu. Kromě mírného teplíčka to znamená, že si po vzoru "Tomáš see monkey do," můžu sednout naprosto kdekoliv. A jistou vzdálenost od člověčích hlav chápu jako hezké plus. Ono, člověčí hlavy občas říkají ošklivé věci. Prostě, na zemi je hezky, no. (10/10)

Totiž než přesunout svou sedinku k podlaze, tak někdo raději přesunul podlahu ke svému maximálnímu gluteu. Ostatní *někdo* to viděli a jak říká Dr. House v seriálu pojmenovaném Dr. House: "Monkey see, Monkey do." A najednou chce každý židli...aneb taková malá epidemie. (9/10)

Klinický Článek na téma lumbární hyperlordózy, z žurnálu korejského neurochirurgického společenství, zase pomocí testování na lidech tuší pokus o nepřirozené prohýbání páteří lidstva.

Já tuším obyčejnou člověčí lenost. (8/10)

Kde se vzal tento trend vyvýšených platforem? Podle Evy Sinkovičové, která říká věci směrem na děti v českém rozhlasu, židle chodila dlouho a daleko. Prvně snad vyšla zpod hýždě staroegypťana, který stál v poměru k chudým výš. (7/10)

Hádám, že odtud vzešlo naše nevyřčené pohodlí se čtyřnohostí. Ovšem, nábytek, který čtyřnohost víceméně sdílí, má oproti třeba skotu jednoznačnou výhodu; ve stavu zuřivosti se na jednoho nevyřítí rychlostí kilometrů v hodině. Nábytek se obecně často neřítí. (6/10)

Lidé se totiž bojí i známého, a zdvojnásobení zmiňovaných podpěr patrně posunulo hranici mystéria do nádherně pohodlné oblasti mezi vjemy.

Dříve než člověk sedal výš, než kam mu balanc dovolí, člověk znal zvíře. Na zvíře si vám tuze zvykl, ono mu dávalo lásky a žvance. (5/10)

Proč jim nožičky dáváme mi není zcela jasné, možná chceme aby nám byly trošek podobnější, lidé se často neznámého střeží. Každý takový objekt má zároveň nožiček jinak mnoho, ale zdá se, že obecný koncensus preferuje právě čtyři. (4/10)

Těmto stoličkám a sedátkům jsme si navykli věnovat nožičky. Na nožičkách vybraná platforma ve většině případů sama stojí, tedy pokud si na ní neodložíme nožičky lidské, což se místy stává za účelem komfortu. (3/10)

(neoficiální stáří se hádá daleko za hranicí devíti nul po čtyřce, ale víte jak to je, jeden chvíli přestane počítat a pak už je to lepší vzít zase od jedničky) My jim občas říkáme *židle* nebo *gauč*, a dobrodružnější člověk se do svého režimu nebojí ani zakomponování takové lavičky. (2/10)